Rejnoci dlouho zůstávali zařazeni mezi záhadné mořské tvory. Jejich střídmý výskyt, specifický způsob života a charakteristická geometrie celého těla jen posilovaly šířící se pověry a fámy. Přestože rejnoci patří mezi jedny z nejstarších živočichů na této planetě, lidské rase trvalo dlouhá desetiletí a staletí, než odhalila tajemství těchto černých plujících stínů. Ale nenechme se mýlit, ani po tak rozsáhlém studiu (vědeckém i populárním) nemůžeme s jistotou říci, že rejnoky opravdu známe. Ano, mnohé jsme se dozvěděli o jejich způsobu života, dokážeme předvídat jejich specifické chování, víme, čím se živí a jak se rozmnožují, dokonce jsme schopni je akvarijně chovat. Rejnoci jsou však natolik specifičtí, že se máme do budoucna určitě na co těšit. Nechme se překvapit, jaké další tajemství nám rejnoci dovolí v následujících letech odhalit.
Rejnoci, latinsky Batoidea, řadíme mezi strunatce do třídy paryb. Spolu se žraloky tak tvoří tuto prehistorickou skupinu vodních živočichů, která se vyznačuje chrupavčitou kostrou. Jedná se o spojení fixních a flexibilních částí, které jsou oproti kostem výrazně lehčí a umožňují živočichům větší pohyblivost. Lebka a obratle jsou navíc chráněny vápníkem, aby se předešlo případnému poškození. Rejnoci mají výrazně ploché tělo. Tradičně vodní živočichové rostou do vertikálních poloh, která je i typická pro jejich způsob života. Rejnoci však zaujímají nezvyklou horizontální polohu. Tu umocňují širokými prsními ploutvemi, které nezřídka mohou připomínat křídla. Prsní ploutve jsou připevněny k páteřnímu sloupci prostřednictvím kloubu, který jim umožňuje skákat i nad vodní hladinu. Právě tyto charakteristiky mají na svědomí velké počty historických přeludů a pověr. Ploutve nejsou tvořeny jen svaly ale také chrupavkou, která jim umožňuje silnější záběry a celkově rychlejší pohyby, včetně správného rozložení síly. Kosočtverečné tělo rejnoka je zakončeno dlouhým, bičovitým ocasem. Kůže rejnoka je měkká a hladká. Její zbarvení je vázáno na jednotlivé druhy rejnoků, najdeme světlé druhy, tmavě šedé i hnědé. Typická je jejich skvrnitost, která splývá s neživou přírodou na dně moří a oceánů případně je velmi podobná zbarvením některých rostlin a živočichů. Takto se jednak chrání před svými predátory a jednak je to efektivní prostředek pro úspěšný lov. Světlé břicho rejnoků pak splývá s mořským dnem. Na spodní straně těla bychom také našli pět žeberních štěrbin, čichové jamky a ústa. Zajímavostí může být, že samci mají na rozdíl od samic zuby výrazně ostřejší. Celková délka těla rejnoka se pohybuje v rozmezí od 0,5 m do 2,5 m.
Rejnoci jsou výborní plavci, avšak většina z nich dává přednost životu při mořském dně. Zde si hledají i svoji potravu, malé rybky, ústřice, kraby, garnáty či červy. Horní a dolní čelisti rejnoků jsou na sobě nezávislé, tedy nejsou, tak jak u většiny živočichů spojené. Při krmení totiž rychle hází hlavou ze strany na stanu a vůbec do všech směrů a ostré lastury a škeble by jim tak mohly ublížit. Rejnoci jsou noční živočichové, přes den jsou zahrabaní v písku, ze kterého vyčnívají jen oči a dýchací otvory. Za očima se nachází ještě dvě malé jamky, které se nazývají průduchy. Zde se nachází sval, který jim přes žábry pumpuje mořskou vodu a tím ji de facto filtruje. Některé druhy, např. trnuchy, mají trnitý ocas, jehož délka může dosahovat až čtvrt celého metru. Tyto hřbetní trny jsou zpevněny kalciem. Při silném nárazu se však mohou ulomit, zejména při bočním úderu. Brzy však rejnokům dorůstají. Na spodní straně ocasu vedou jedové žlázy, které ústí do samé špičky, odkud je predátor intoxikován. Vystřelování celého ocasu tam a zpět se rejnoci brání anebo jej používají při lovu. Jed nejčastěji napadá dýchací soustavu nepřítele. Bodnutí je pro člověka poměrně bolestivou záležitostí a jed může vyvolat změnu krevního tlaku, pocení či zvracení. Ke smrti dochází ve velmi vzácných případech. Rejnoci sami od sebe na člověka nezaútočí. K případné agresi je nutný specifický podnět, a to buď vyprovokováním či jakýmkoli ohrožením. Vyvarujte se i neopatrnému šlápnutí na rejnoka, jeho sebeobrana povede právě k útoku na vaše končetiny.
Co se týká rozmnožování, drtivá většina rejnoků je tzv. ovoviviparní. Celý vývoj vajíček tak probíhá uvnitř těla samice. Pro druhý způsob rozmnožování byla předurčena čeleď rejnokovitých, kteří snášejí hranatá a kožená vejce. Asi po čtyřech měsících rodí samice dvě až pět mláďat o velikosti 8 cm. Pohlavní dospělosti dosahují rejnoci až ve třetím či čtvrtém roce života. Tato charakteristika činí rejnoky poměrně zranitelnými vůči tlaku rybářů. Některé druhy jsou podle IUCN zařazeny mezi kriticky ohrožené živočichy. Nejčastěji používají rybáři hlubinné vlečné sítě, které mají negativní dopad nejen na samotnou populaci rejnoků, ale také na celou flóru mořského dna.
Specifickým znakem rejnoka ostnatého anebo parejnoka elektrického, jak už sám název napovídá, je schopnost vydávat silné elektrické výboje. Napětí může dosahovat až 300 V. Připomeňme jen, že v elektrické zásuvce je napětí 220 – 230 V. Elektrické výboje využívají rejnoci jednak pro svoji obranu, tak při lovu k omráčení své kořisti. Jedna z nejpůsobivějších skupin rejnoků se soustřeďuje pod názvem rejnoci obrovští, populárně známé jako Manty. Tito aktivní plavci nám ve vodě připomínají ptačí let. Nejčastěji se setkáváme s velikostí okolo 4 – 5 metrů, naměřena byla ale i délka celých devíti metrů. Manty se živí planktonem, který filtrují přes průduchy ve svých ústech. Pro přísun potravy jim dobře také slouží dva přední „kly“, které daly rejnoku pojmenování „devilfish“, Ďábelská ryba.
Vodní svět, a zejména ten mořský, nabízí fascinující scenérie neživých tvarů, které jsou obohaceny o rozmanité a pestré živé formy. Tyto symbiotické kombinace vodního prostředí a tamějších živočichů nám otevírají brány do úplně jiného světa než je ten suchozemský. Neutuchající lidská zvídavost podněcuje široké skupiny k činnostem, které nám ve výsledku objasňují zákonitosti podmořského světa a zároveň nás seznamují se všemi jejími účastníky. A nejsou to jen vědci, biologové či akademici, neméně se zasluhují také dobrodruzi, profesionální potápěči, fotografové, režiséři i autoři odborných a populárních publikací. Lidská touha po poznání dosahuje neuvěřitelných výšin. Nestačí nám vědět, že nás „cosi černého“ požahalo. Trýznivá touha nás žene po tom pravém pojmenování.